Série obrazů "Domovy" je pokračováním mé předchozí série nazvané "Domy" Jedná se o sérii zátiší s předměty denní potřeby. Tyto stoly zaplněné talíři, kartáčky na zuby, konvicemi na čaj či potravinami–se staly metaforami pro skutečně zásadní pocit–pocit "domova".
Z kompozic záměrně vytrhávám obraz postav, i přesto, že člověk hraje v utvoření zmíněného pocitu zásadní roli. Maluji předměty, které po lidech zůstanou, můžeme jen předpokládat, že jim spolu bylo hezky.
Zmiňovaný pocit, jest něčím co je tu s námi již od dětství, kdy jsme na papír poprvé nepřesnou baculatou dětskou ručičkou zachytili dům, mámu, tátu, auto, strom, ke kterému si chodíme hrát a rybník, do kterého se chodíme koupat. A tak možná leč nevědomky jsme už tehdá zachytili naše bezpečí a klid, náš domov. Člověk stárne, ale slovo "domov" si nese stále s sebou. Domov už není jenom máma a táta, domovem se stávají sourozenci, spolužáci, kamarádi, milenec, partner a v neposlední řadě i člověk sám o sobě. Domov už není pouze rodná víska: dům, auto, rybník a strom - nýbrž i město, labutě a Vltava, louka, kam se člověk chodívá dostat ze smuténky, oblíbená hospoda, do které chodí s kamarády, pivo, hrnek teplého čaje, který člověk ocení tím víc, čím je starší, karty a šachy, snídaně a večeře, místa po celým světě, kde zanechal kus svého srdce.
Jsou to vůně, pocity, vzpomínky. Je to spacák, starej svetr a známý obětí. Obětí ve kterém můžeš plakat a obětí, ve kterém se můžeš smát. Je to způsob jakým krájí zeleninu. Její dýňová polévka a její smysl pro romantiku, odstín jejích zrzavých vlasů a počet pih na jeho zádech. Jsou to hvězdy, oheň a ranní rosa v trávě. Cesta, po který chodíváš pro kopretiny. Domov je celej velkej svět a taky celej svět scvrklej v jednom okamžiku.
Člověk poznává, že domov nemá hranice. Že ono slovo znamená pro každého něco jiného. Někdy domov prostě je, někdy se musí budovat a někdy prostě není. Ale v jedné věci je domov pro všechny stejný - potřebujeme ho.
2022–2023
akryl na sololitu
různé rozměry