2024
V tomto semestru jsem byla na stáži v Ateliéru hostujícího pedagoga. Být poprvé mimo vlastní ateliér bylo inspirativní i matoucí. Ztratit se se ukázalo důležité. Pochybovala jsem dost nad smyslem (nejen) své malby i o absurditě produkovat nové věci do světa, který je už tak přehlcený. Tyto pochybnosti však vnímám jako zdravé.
Pomohla mi opět práce s nalezenými a odpadovými materiály, které mě samy vedly a na něž jsem intuitivně reagovala. Místo jednoho velkého tématu jsem nechala, aby mezi jednotlivými věcmi přirozeně vznikaly drobné souvislosti a paralely.
Má tvorba často vychází z pozorování — zde především lidí a zvířat. V obrazech se postupně objevuje humor a lehká absurdita, které balancují s hlubšími tématy.
Hravost a zdánlivá banalita pro mě nejsou opakem hloubky, ale její podmínkou. Právě skrze lehkost se může otevřít prostor, v němž vážná témata zazní přirozeně a upřímně.
Malování jsem si ospravedlnila jeho schopností vytvářet prostor — prostor pro dialog, setkání a osobní i společnou zkušenost.
Jsou stopy, které ve sněhu nezapadnou, které vítr nezavane.
Jsme děti, které si hrají s hračkami. Postupně mizí hranice mezi tím, kdo je hračka a kdo je dítě. Kdo si hraje a s kým je zahráváno. Kdo je živý tvor a co je věc. Popelnice se plní odpadem. Odpad jsou hračky. Schránky plné vzpomínek. Schránky bez duše. Avšak jednou byly i ony živé. Zapomínáme. Dítě svírá v ruce dárek, neví co je v něm, ale už teď se na něj těší. Je zamilováno do jeho obsahu, který zatím nepoznalo. Dítě dostalo dárek, dítě je natěšené, spokojené, i tak však s mírnou nejistotou kouká na hračky, které už ho přestaly bavit. Co asi bude v balíčku? Pomalu si uvědomuje, ze i ono je (něčí) hračkou. Všichni jsme jen děti, jen hračky, je to jen hra. Hrajeme ji poprvé.
Chvění, 2024, olej na sololitu, 59 × 42 cm
Kdo budem až vyrostem
spolu
a bez sebe?
Jsi bez kůže.
Co tě vlastně drželo dřív dohromady?
Teď je má velká dlaň tvé oblečení.
Jahodění
sotva se usměju, opadají lístečky
stonek je nahý
neplač, budou nový
jahodění.
budou červený jahody jako tvůj nos
jako tvůj nos a mé líce
i jako menstruační krev
všechno je normální.
Má ruka je obrovská
plna bezmoci
z moci, kterou dostává, když do ni uleháš nahý.
Až jednou vyrostu
přestanu se bát
prazdnýho stonku.
Možná si vzpomenu
že když opadají listy
porostou jahody.
Až jednou vyrostu
přestanu se bát prázdné dlaně
až jednou vyrostu
přestanu se bát své velké dlaně
až jednou vyrostu
přestanu se bát děr mezi prsty.
Až jednou vyrostu
moje dlaň bude docela maličká
hebká s pár mozoly
přesně taková, jaká je
a já se nebudu dál bát,
že rozmáčkne nahý tělo.